Jako první akci letní sezóny roku 2000 jsme vybrali jednu z bližších skorotřítisícovek, a to Rakouský Hochkönig. Zdeněk potřeboval protáhnout své nové auto, a tak již svištíme z Plzně směr Železná Ruda, Passau, Salzburg. Krátký úsek Tauernautobahn až do Bischofshofenu a již šplháme přes Mühlbach am Hochkönig do Hinterthalu. Zde zanecháváme náš dopravní prostředek, balíme a s plnou pusou čučíme do západního žlebu masivu Hochkönigu.
Zvolili jsme poměrně náročnou cestu právě tímto žlebem, respektive jeho jiho- západní boční stěnou.
Náš dnešní cíl je Bertgen Hütte v nadmořské výšce 1 845 m.n.m.
Výstup na Bertgen Hütte 1 845 m.n.m.
Od parkoviště v Hintertahlu pozvolna stoupáme zalesněným terénem a rozradostněni prvními letošními alpskými kroky, vychutnáváme pohledy do naší plánované výstupové trasy. Po vystoupení z lesa pátráme očima po místu, kde by se měla nacházet samoobslužná chata Bertgen. Spatřujeme jí relativně brzy a již se těšíme na noc prosycenou vůní dřeva, bez civilizace.
Na chatu docházíme v 17:00 a vaříme. Chata se nalézá pod převisem a je vskutku přepychově zařízena, postele, deky, svíčky, prostě alles. Jo, a je tam taky kasička, kam je dobré hodit 70 ATS.
Ta chata se sama nepostavila, i zde funguje Chozrasčot, pro mladší - samofinancování. Čučíme do stěny, kde je těsně pod jejím vrcholem možno pozorovat dvě Ďábelské díry (Teufelslöcher), které vypadají odspodu nejen zajímavě, ale také mrňavě. Vůbec netušíme, že zítra jednou z těchto děr zakončíme náročný průstup touto částí stěny.
Bertgen Hütte (1 845 m.n.m.) -- F. E. Matras Haus (2 941 m.n.m.)
Ráno vyrážíme okolo 6:00, protože u nemůžeme dospat, jak se těšíme. Jak se přibližujeme pod nástup, stále častěji přecházíme sněhová pole, pozůstatky letošní zimy. Je přece květen a to znamená, že se nesmíme spoléhat na nějaké fixi, či dokonce značení. Posledních 200 metrů pod nástup je již zcela firnová záležitost. Odtrhová trhlina není vlastně jenom jedna, nýbrž labyrint trhlin a mostů, kde jsme při postupu museli trochu laborovat.
Začínáme jistit a vcelku v pohodě tuto první překážku překonáváme. Následují první metry skorolezení v nepevné skále, tak do III.stupně obtížnosti. Ta obtížnost se zde opravdu jen těžko stanovuje, vzhledem k časné době naší návštěvy. V pozdním létě je to opravdu zcela o něčem jiném. Myslím si, že sněhové pasáže se zde nacházejí jen výjmečně a jsou bez problému odjistitelné k ocelovým fixům. V našem případě tomu bylo ale úplně jinak.
Postupujeme spodní částí stěny a nabíráme výšku, sněhové úseky překonáváme bez obtíží, občas se objeví i červená barva signalizující správnou cestu. Později se situace ale zcela mění. Skalní úseky cesty mizí i s fixními lany pod tlustou vrstvou sněhu a značení se vytratilo posléze. Postupuji intuitivně po různých sněhových hřebíncích, klidně 20 či 30 metrů nad jištěním.
Dolezu ke skalnímu bloku, zapasuju se do mezery od odtátého sněhu, zřídím štand a doberu Zdeňka. Dále musím oblézt, jen s velkými obtížemi, onen skalní blok, kde je postup asi následující. Jedna noha zakopnutá doleva do sněhové masy, druhá balancuje v mačce na skalním povrchu. Ruce se v podstatě jen rozpírají o oba nesourodé povrchy, jedna samozřejmě s cepínem. Sněhovou hradbu mám občas až před obličejem. Po překonání těchto obtíží, se vynoří další hřebínek, po kterém je nutno dolézt k dalšímu skalnímu bloku. Tato situace se několikrát opakuje, jištění není vždy podle mých představ.
Jen málokdy je možno alespoň částečně jistit třeba na fix. To vše za celkem solidní expozice. Pohled dolů jedno- značně naznačoval, co by následovalo v případě pádu. Na nástup vidět nebylo již od začátku. Proto mohu tento podnik doporučit pouze zkušeným alpinistům. Toto nebezpečí jsme si stále uvědomovali a proto jsme postupovali s největší opatrností. Stále jeden druhého raději kontroluje a by si bez obav nesedl do něčeho nejistýho. Celkové obtíže této trasy v tomto ročním období nás nadchly a proto jsme to náležitě, spolu s počasím, vychutnávali.
V horních partiích jsme již nepochybovali o naší úspěšnosti. Tento pocit umocnilo odkrytí oněch dvou Ďábelských děr, které zde nahoře nabyly skutečně ďábelských rozměrů. Pravou dírou jsme prostoupili a ta nás vyplivla na ledovcovém plateau Übergossene Alm. Aktuální výška 2 730 m.n.m. a celkový čas od Bertgen Hütte: 6 hodin. Sranda to opravdu nebyla, ale bylo to fakt gut. Zde jsme dali rast a rauch. Pohledy dolů skrz obří díry opravdu stojí za to. Dále se postupuje po zmíněném ledovci intuitivním směrem. Zde se nedá nic zkazit ani zabloudit, samozřejmě jen za dobré viditelnosti. Ledovec je zcela bez trhlin. Alespoň jsme žádné nepřekračovali, ba dokonce ani nezaznamenali. Povrch ledovce je tvrdý, postup tedy nikde nevázne a po chvíli je možno spatřit, do té doby ukrytý, vrchol Hochkönigu.
Na něm je jasně zřetelná chata F. E. Matras Haus -- náš dnešní cíl. Zhruba po dvou odpočinkových hodinách chůze dosahujeme vrcholu a prohazujeme pár slov s chatařem. V chatě se všude větrá a uklízí.
Jsme zde letos první a pro tento den také jediní. Jsme rádi, že to takhle klaplo, protože jsme si nebyli zcela jistí termínem otevření chaty. Na internetových stránkách této chaty byl jako termín otevření uveden právě tento den. Winterraum je ale otevřen nepřetržitě a my jsme s tím počítali, takže jsme měli s sebou i spacáky. Otvíralo se ale skutečně tento den, takže nebylo co řešit.
Pár fotek, západ slunce a již tisknu svá otlačená záda k rozpáleným kachlákům, v ruce zasloužený korbel, v něm studený Kaiser a sleduji Zdeňka, jak do sebe tlačí ňákou nůdlzupe. Po pár pivech a krásném večeru si jdeme lehnout do nově zrekonstruovaného Lágru za pár šilasů. Je tu zima, ale ráno je z postele vidět Dachstein, Tennengebire i Gross Priel.
F. E. Matras Haus (2 941 m.n.m.) -- Erich Haus (1 546 m.n.m.)
Ráno vyrážíme celkem pozdě, asi v 9:00. Důvodem je časově krátký sestup na morénu Birgkar a následný turistický přesun do cíle, Erich Haus. Stále se nám nechce z vysoko položené ledové placky Übergossene Alm a tak nalézáme odlehlé místo, ležíme na vyhřátých kamenech, různě a jinak lenošíme. Ani mi nepřijde, že je květen a jsme v bezmála třech tisících metrech. Teplota byla skutečně více než příjemná.
Z polospánku nás probrala až nutnost započít sestup. Ten obnáší za normálních podmínek jednoduchou cestu bez nutnosti jištění.
V našem případě však sníh ještě tuto nestačil obnažit, takže jsme sestupovali rovnou bez jištění tak čtyřicítku sklon. Stačilo pouze dávat dobrý pozor. Během celého sestupu jsme jistili jen jedno místo. Po sestoupení cca 1400 výškových metrů stále stejným terénem se ovšem únava dostaví, obzvláště při první akci. Takže jsme byli docela rádi za slunnou terasu na Erichovi (1 546 m.n.m.). Solidní večer s pivem a párky zakončil celou akci.
Erich Haus (1 546 m.n.m.) -- Hinterthal (1 016 m.n.m.)
Dopoledne věnujeme pomalému se ploužení k autu těžce nezajímavým terénem po vrstevnici. K autu dorážíme asi v 11:00 a jsme již docela rádi, že to máme za sebou. Myjeme nožky v nedaleké říčce, ještě naposledy balíme a s plnou pusou naposledy čučíme do západního žlebu masivu Hochkönigu.
V Plzni můžeme jen konstatovat, že se to, jako ostatně vždy, povedlo.