Hochkönig 2941 m.n.m.

Jako první akci letní sezóny roku 2000  jsme vybrali jednu z  bližších  skorotřítisícovek,  a  to  Rakouský  Hochkönig. Zdeněk  potřeboval  protáhnout své nové auto, a tak  již svištíme  z  Plzně směr Železná Ruda,  Passau,  Salzburg. Krátký úsek Tauernautobahn až do Bischofshofenu  a  již šplháme přes Mühlbach am Hochkönig do Hinterthalu. Zde zanecháváme náš dopravní prostředek, balíme  a s  plnou pusou čučíme do západního žlebu masivu Hochkönigu. 

Zvolili  jsme  poměrně  náročnou  cestu  právě  tímto žlebem, respektive jeho jiho- západní boční stěnou.

Náš dnešní cíl je Bertgen Hütte v nadmořské výšce 1 845 m.n.m.

Výstup na Bertgen Hütte 1 845 m.n.m.

Od   parkoviště    v   Hintertahlu    pozvolna     stoupáme zalesněným  terénem  a  rozradostněni  prvními  letošními alpskými kroky, vychutnáváme pohledy do naší plánované výstupové trasy. Po vystoupení z lesa pátráme  očima po místu,  kde  by se  měla  nacházet  samoobslužná  chata Bertgen.  Spatřujeme  jí  relativně brzy a již se těšíme na noc prosycenou vůní dřeva, bez civilizace. 

Na chatu docházíme v 17:00 a vaříme. Chata se nalézá pod převisem a je vskutku přepychově  zařízena,  postele,  deky,  svíčky,  prostě  alles.  Jo,  a  je  tam taky kasička, kam je dobré hodit 70 ATS. 

Ta  chata se sama nepostavila, i zde funguje Chozrasčot, pro mladší - samofinancování.  Čučíme  do stěny,  kde je těsně pod jejím vrcholem možno pozorovat dvě  Ďábelské díry   (Teufelslöcher),   které   vypadají   odspodu  nejen zajímavě,  ale  také  mrňavě.  Vůbec  netušíme,  že zítra jednou z těchto děr  zakončíme  náročný  průstup  touto částí stěny. 

Bertgen Hütte (1 845 m.n.m.) -- F. E. Matras Haus (2 941 m.n.m.)

Ráno  vyrážíme  okolo 6:00, protože u nemůžeme dospat, jak  se  těšíme.  Jak  se  přibližujeme  pod  nástup, stále častěji přecházíme sněhová pole, pozůstatky letošní zimy. Je přece květen a to znamená, že se  nesmíme  spoléhat na nějaké fixi, či dokonce značení. Posledních 200  metrů pod nástup je již zcela firnová záležitost. Odtrhová trhlina není vlastně jenom jedna, nýbrž labyrint  trhlin  a  mostů, kde jsme při postupu museli trochu laborovat.  

Začínáme jistit a vcelku v  pohodě  tuto  první  překážku  překonáváme.  Následují první metry skorolezení v nepevné skále, tak do III.stupně obtížnosti. Ta obtížnost se zde opravdu  jen  těžko  stanovuje,  vzhledem  k  časné  době  naší  návštěvy. V  pozdním  létě je to opravdu zcela o něčem jiném. Myslím si, že sněhové pasáže se  zde  nacházejí jen výjmečně a jsou bez problému odjistitelné k ocelovým fixům. V našem případě tomu bylo ale úplně jinak.

Postupujeme   spodní   částí   stěny  a  nabíráme  výšku, sněhové úseky překonáváme bez obtíží, občas se objeví i červená barva signalizující  správnou  cestu.  Později  se situace ale zcela mění. Skalní úseky cesty mizí i s  fixními lany pod tlustou vrstvou  sněhu  a  značení  se  vytratilo posléze.   Postupuji   intuitivně   po  různých  sněhových hřebíncích, klidně 20 či 30 metrů nad jištěním. 

Dolezu ke  skalnímu  bloku,  zapasuju  se  do  mezery   od odtátého  sněhu,  zřídím  štand  a  doberu  Zdeňka.  Dále musím oblézt, jen s velkými obtížemi, onen skalní blok, kde je postup asi následující. Jedna noha zakopnutá doleva do sněhové  masy,   druhá  balancuje  v  mačce  na  skalním povrchu.   Ruce   se   v   podstatě   jen   rozpírají  o  oba nesourodé   povrchy,   jedna   samozřejmě   s    cepínem. Sněhovou   hradbu  mám  občas  až  před  obličejem.  Po překonání   těchto  obtíží,  se  vynoří  další  hřebínek,  po kterém je nutno  dolézt  k  dalšímu  skalnímu  bloku.  Tato situace  se  několikrát  opakuje,  jištění  není  vždy  podle mých představ.

Jen málokdy je možno alespoň částečně jistit třeba na fix. To  vše  za  celkem  solidní  expozice. Pohled dolů jedno- značně naznačoval, co by následovalo v případě pádu. Na nástup vidět nebylo  již  od  začátku.  Proto  mohu  tento podnik   doporučit   pouze   zkušeným   alpinistům.  Toto nebezpečí   jsme  si  stále   uvědomovali   a   proto  jsme postupovali s  největší  opatrností.  Stále  jeden  druhého raději  kontroluje  a  by  si  bez  obav  nesedl  do  něčeho nejistýho.  Celkové   obtíže  této  trasy  v  tomto  ročním období  nás  nadchly  a proto  jsme   to   náležitě,   spolu s počasím, vychutnávali.

 

V   horních   partiích   jsme   již   nepochybovali   o  naší úspěšnosti. Tento  pocit  umocnilo  odkrytí  oněch  dvou Ďábelských   děr,   které  zde  nahoře  nabyly  skutečně ďábelských rozměrů. Pravou dírou jsme  prostoupili  a  ta nás vyplivla na  ledovcovém  plateau  Übergossene  Alm. Aktuální výška 2 730 m.n.m. a celkový  čas  od  Bertgen Hütte: 6 hodin. Sranda to opravdu  nebyla,  ale  bylo  to fakt gut. Zde jsme dali rast a rauch.  Pohledy dolů skrz obří díry opravdu stojí  za  to.  Dále  se postupuje po zmíněném ledovci  intuitivním směrem.  Zde se nedá nic zkazit ani zabloudit, samozřejmě jen za dobré viditelnosti. Ledovec je  zcela  bez  trhlin.  Alespoň  jsme žádné   nepřekračovali,  ba  dokonce  ani  nezaznamenali. Povrch ledovce je tvrdý, postup tedy nikde nevázne a po chvíli   je   možno   spatřit,   do  té doby  ukrytý,  vrchol Hochkönigu.  

Na něm je jasně zřetelná chata F. E. Matras Haus -- náš dnešní cíl. Zhruba po dvou odpočinkových  hodinách  chůze  dosahujeme  vrcholu  a  prohazujeme   pár   slov s chatařem. V chatě se všude větrá a uklízí.

Jsme  zde  letos  první  a pro tento den také jediní. Jsme rádi, že to takhle klaplo, protože jsme si nebyli zcela jistí termínem otevření  chaty.  Na  internetových  stránkách této chaty byl jako termín otevření  uveden právě  tento den. Winterraum je  ale  otevřen  nepřetržitě a  my  jsme s tím počítali, takže jsme měli s sebou i spacáky. Otvíralo se ale skutečně tento den, takže nebylo co řešit.  

Pár  fotek,  západ  slunce  a  již tisknu svá otlačená záda k rozpáleným kachlákům, v ruce zasloužený korbel, v něm studený Kaiser a sleduji Zdeňka, jak do sebe  tlačí  ňákou nůdlzupe.   Po  pár pivech   a  krásném  večeru  si  jdeme lehnout do nově zrekonstruovaného Lágru  za  pár  šilasů. Je   tu   zima,   ale  ráno  je  z  postele  vidět  Dachstein, Tennengebire i Gross Priel.  

F. E. Matras Haus (2 941 m.n.m.) -- Erich Haus (1 546 m.n.m.) 

Ráno vyrážíme celkem  pozdě,  asi  v  9:00.  Důvodem  je časově   krátký  sestup  na  morénu  Birgkar  a  následný turistický přesun do cíle, Erich Haus. Stále se nám nechce z vysoko položené ledové placky Übergossene Alm  a tak nalézáme odlehlé místo, ležíme na  vyhřátých  kamenech, různě a jinak lenošíme. Ani mi nepřijde,  že  je  květen  a jsme  v  bezmála  třech  tisících  metrech.  Teplota  byla skutečně více než příjemná. 

Z  polospánku  nás  probrala  až nutnost započít sestup. Ten obnáší za normálních podmínek jednoduchou cestu bez nutnosti jištění. 

V našem případě však sníh ještě tuto  nestačil  obnažit, takže jsme sestupovali rovnou bez jištění tak čtyřicítku sklon. Stačilo pouze dávat dobrý pozor. Během  celého sestupu jsme jistili jen jedno místo. Po sestoupení  cca 1400 výškových metrů stále stejným terénem se ovšem únava dostaví, obzvláště při první akci. Takže jsme byli docela rádi za slunnou terasu na Erichovi (1 546 m.n.m.). Solidní večer s pivem a párky zakončil celou akci. 

Erich Haus (1 546 m.n.m.) -- Hinterthal (1 016 m.n.m.)

Dopoledne věnujeme pomalému se ploužení k  autu těžce nezajímavým terénem po vrstevnici. K autu dorážíme asi v 11:00 a jsme  již  docela  rádi,  že  to  máme  za sebou. Myjeme nožky v nedaleké říčce, ještě naposledy balíme  a  s  plnou  pusou naposledy čučíme do západního žlebu masivu Hochkönigu.

V Plzni můžeme jen konstatovat, že se to, jako ostatně vždy, povedlo.

Komentář

   
 

---