Jednoho srpnového dne se Zdeňkem vyrážíme z Plzně jeho dvoulitrovým Fordíkem směr Sóndrio potažmo Bernina Gruppe.  Absolvujeme  cestu přes  Železnou  Rudu, obligátní kafíčko se již stalo tradicí. Dále Deggendorf,  Landshut  a  z  něj  trapná stokilometrová spojka do Rosenheimu, která byla asi největší nudou  během  celé akce. Ale je to nejkratší varianta, a prachy jsme  měli  v  plánu strkat do něčeho jiného než do benzínu, čas nás netlačil.

V Sóndriu odbočujeme do vpravo  se  zařezávajícího  údolí Valmalenco.  Civilizace řídne, což signalizuje správnou volbu  oblasti.  Ve  vesnici  Chiesa  in  Valmalenco odbočujeme po prašné, rozbité a úzké silničce k  poslednímu místu, kam je možné dojet autem. Na konci  údolí  se  nachází  jezero  Lago  Campomoro a u něj ležící Turistická chata Rifuggio R. Zoia (2 021m.n.m.), což byl i náš výchozí bod. Nocleh za  nedalekým  tunelem  již  bohužel  za  deště. Ovšem ráno ažur, jedním slovem paráda.

Přístup na chatu Rif. Marinelli Bombardieri (2 813 m.n.m.)

Přesun pod masiv je relativně dlouhý ze všech stran, ale ten z italské je oproštěn od jakýchkoli lanovek a podobných  vymožeností  moderní  doby,  takže  jsme  si vychutnali pohledy na hradbu hor,  které  stále zakrývaly  výhled  na  perly  této oblasti  Piz  Roseg,  Piz  Scerscen,  Crest a´ Guzza   a  samozřejmě  Piz  Bernina. Přehoupnutí se přeš hřeben ukončující výstup k chatě Carate Brianza znamená za tohoto počasí jedinou věc. Spadne Vám čelist a to se taky stalo.

Další náš postup vypadal zcela určitě zajímavě. Šli jsme jako  mentálové  s  hlavama vyvrácenýma stále nahoru, otevřenou pusou  a  ruce  vytrčené dopředu pro případ velmi   pravděpodobného   pádu.   Ale   jinak  to  nešlo. Poslední výšvih, předcházíme stále  turisty s podobným ne-li    horším    stylem    chůze,  a    již    schazujeme dvacetikilová   prasata   a   lovíme   v   nich   gambáče plechovkáče.  

Pohled z ochozu před chatou směrem zpět ovšem  také  nabízí  zajímavý  rozhled, kterému dominuje skupina Disgrazia. Disgrazia neznamená, jak by  se  mohlo zdát, zpochybnění její krásy, pojmenování je odvozeno ze  slovního  spojení  Dis  glacia (bez ledu).

Nocleh v útulných kajutkách o rozměrech cca 0,9 x 1,8 m, opravdu komfortní. Zde již bylo nutno použít i trochu hlavu. Jeden vlezl dovnitř a vybalil. Vylezl ven a sdělil druhému kde se rozhodl spát. Pak se vnořil druhý, také vybalil a zavolal na prvního, že už leží. Ten se prodral na své místo a uložil se, s velkými obtížemi také.  

Přístup na chatu Rif. Marco e Rossa (3 609 m.n.m.)

Ráno vyrážíme v 6:00 s vědomím,  že  chceme  vystoupat  nejen  na  chatu,  ale pokusit se i o vrchol a na Marco e Rossa se vrátit někdy po 14:00.  Tyto  časové údaje vyčtené z průvodců a map se nám nezdály  nijak  našponované,  ale jak se ukázalo dostatečná časová rezerva, se kterou jsme počítali, nám v pohodě stačila pouze na chatu Marco e Rossa. Ale postupně.  

Z  chaty  Marinelli  Bombardieri   se  postupuje  skalním žlebem k Passo Marinelli (cca 3 050 m.n.m.) Vstoupí se na ledovec Scerscen Superiore a směřuje se  k západní ostroze Crest a´Guzza. Zde je nutno  překonat  několik ledovcových trhlin. Postup po tomto ledovci byl pro nás velmi  nepříjemný. I  když  jsme  vyrazili  relativně brzy, ranní slunce narušilo horní  zmrzlou  vrstvu  v podstatě okamžitě po jeho východu.    

To v důsledku znamenalo krok -- stoupnutí - propadnutí se po koleno -- krok. Malou náplastí  byl  až  tak 3  dny starý  jazyk  vytvořený  lavinou z  Piz  Scerscen.  Co spadnout mohlo už spadlo a tak to bylo i přes jisté psychologické  zábrany  vcelku bezpečné. Navíc nás to dostalo z problému  pomalého  postupu  na  neporušeném povrchu ledovce. Během 15 minut jsme tento splaz opustili a již upírali své pohledy do jihozápadní stěny Berniny. Celý tento úsek zhruba 2 km se za dobrých podmínek dá přejít ne více než za 40 minut. Nám  to  trvalo  5  hodin !!  A to  nejsme  žádný mejdla.

Další problém. Najít v západní stěně něco co signalizuje trasu jejího průstupu. Metr nového červencového sněhu však jasnou  variantu  spolehlivě  zakryl.  Asi  hodinu jsme traverzovali v hlubokém sněhu na horním okraji ledovce a hledali výchozí bod. Když jsme stále nenacházeli a čas pokročil,  rozhodli  jsme  se,  že  pokud  nástup nenajdeme do 30 minut, vrátíme se. Představa, že  půjdeme  zítra  znovu,  nebyla zrovna příjemná. Asi za 5 minut jsme ale oba současně skoro zařvali "řetěz". On to vlastně nebyl řetěz, ale jen kus. Zbytek se zařezával hluboko pod sněhový příkrov.

Naše původně  plánovaná  rychlá  metoda  současného postupu na zkráceném laně nepřicházela v úvahu, bylo nutno postupovat klasicky. Zřídili jsme štand,  a  já  se pustil do prvních metrů řetěz se objevoval jen zřídka na vyvýšených místech, což jsem používal k postupovému jištění. Chtěl jsem to lézt celé bez použití fixních  lan a řetězů,  ale  to  šlo  jen  chvíli.  Velmi  to  ztěžoval  již zmiňovaný sníh. Čekalo nás asi  400  výškových  metrů traverzem a poté narovnáním cesty  ve sklonu asi 45 -- 60°.  Dobíral jsem  Zdeňka  jen s velkými  obtížemi  na celou  délku  lana  na   každém   štandu.  Následovalo  předávání materiálu. Postup byl jen velmi  pomalý, vše jsme jistili převážně na smyce  občas  něco  na  řetěz.  Občas  jsem ztratil linii řetězu a jen jsem doufal, že na ni narazím co nejdříve. Třicetimetrové úseky, kde byl řetěz  nedosažitelně  pod  sněhem,  nebyly  výjimkou. Deset  metrů  nad  posledním  jištěním  jsem cepínempátral po předpokládané trase řetězu, Zdeněk se dole modlil, abych do toho nedřípnul. 

Ale dopadlo to a já myslím, že s minimálním rizikem. Horní partie již dovolily postup průběžný a za chvíli jsme spatřili již nepoužívanou budovu Marco e Rossa Vechio a posléze se objevila i Nuovo.

Zde mne příjemně překvapil chatař Giancarlo "Bianco" Lenati, známá to fousatá postava z této oblasti, jenž mě viděl poprvé v životě a řval na mě již z dálky Čao Marek. Měli    jsme    totiž    rezervaci    poslanou prostřednictvím internetového on--line formuláře právě na tento den. Zdravici jsme opětovali a  již  sedíme před  chatou  a  já si  dávám "zaslouženou cigaretku" již do trošku vyflusaných plic.

Ale bylo to silnější než já.  Zdeněk  také cítí maximální  spokojenost a společně se usmíváme jako sluníčka. Celkem 12 délek nám dalo pořádně zabrat. Na chatě jsme tohoto  dne   sami,   pouze   se   dvěma  chataři,   takže   večer  jemná  pitka  a zdokonalování se v  důležitých  evropských  jazycích,  anglickém,  německém  a italském. Z toho posledního známe jen "E pericolosso sporgessi" (něňahýňajtě sa z okien). Večer, jenž  se dá  nazvat  "prostě  gutesofka"  narušila  ovšem  jedna zajímavá událost. Nic tragického se naštěstí nestalo.

Asi  v   devět  večer   jsem  si  odskočil  na  obligátní cigaretku před chatu  a  koukám  na pláně  protějších velikánů Bellavista  a  strmou  stěnu  Crest  a´Guzza, když se náhle zaměřím na dva nehybné body. Říkám si, jak velcí by tam asi byli lidé. Pak koukám  zase někam jinam, už je mi zima a  jdu  zase  dovnitř.  Asi  za  20 minut jdu ven znova a  hledám,  nevím  proč,  ty  dva body. Jsou pořád na stejném místě.  Říkám  si,  kdyby to byly lidé zaznamenal bych nějaký postup.   

Chvíli tam upírám svůj pohled a zdá se mi, že se  to přeci jen  trochu  hýbe.  Stále nemám jistotu, stmívá se, a já tam zírám dalších 10 minut. Jsou to lidi !!! Docházím pro Giancarla, ten tam koukne a skoro mě pošle do ... tam. Přemluvím ho ať přinese ještě dálkohled a koukne tam skrz čočky. To už  ale není potřeba,  protože  v  tom momentě se těm bodům rozsvicují na hlavách čelovky. Giancarlo pronese něco na způsob "To jsou volové" a  na  naši  otázku  "Půjdeme jim pomoci?"  váhá,  a  pak rozhoduje, že nevolají a je už moc pozdě. Vracíme se tedy do chaty a jen občas je jdeme vizuálně zkontrolovat  jestli  někam  nezahučeli.  Bohužel  ve  tmě  netrefili správnou cestu a tak vůbec neviděli nad čím se  pohybují. Ty  stometrový  séraky pod Bellavistou budí hrůzu i za bílého dne. Tuto cestu ze severní švýcarské strany přes Diavolezzu jsme nezvolili právě pro  dlouhý  a  pro  dvojici  na  laně  relativně nebezpečný úsek po ledovci. Asi v půl dvanácté se rozlétly dveře  a  v  nich  stojí dva Japonci. Asi  metr  šedesát,  fousatý,  tak  vyčerpaný  ale  už  se  klaněli  na pozdrav.   Potvrdili   naše   slova   o  obtížnosti  postupu  v  dnešních  sněhových podmínkách. Přiznali, že to hrubě podcenili, na návrat začali myslet až pozdě a na bivak vybaveni nebyli. Zalezli do postele sbírat síly a my jsme je následovali. Ráno se pokusíme o vrchol.

Útok na vrchol Piz Bernina (4 049 m.n.m.)

Měl být za normálních podmínek vcelku jednoduchou záležitostí. Převýšení 440 m se dá zvládnout za asi 1 hodinu a 30 minut. Nespěcháme, čekáme na východ slunce, v této výšce je již rozmrzání povrchu  o  poznání  pomalejší.  Jenže tvrdý  firn   se   nekonal.   Vyrážíme   v   8:00   a  já prošlapávám stopu.  Je jasno,  ideální  počasí,  pouze vrchol Piz  Bernina  je  zahalen  v  mraku,  který  nám nedovoluje   si   vrchol   prohlédnout  a  jednoznačně identifikovat správnou cestu. Máme sice informace od chatařů, ale vidět to zezdola je vždy lepší.  Je to jiné než na pohledech nebo na fotografiích.

Vybírám tedy místo v levé části a  snažím  se  dostat  ke  vhodnému  kameni  pro založení nějakých smyček pro štand.  To  obnáší  zhruba  5  metrů  exponovaným terénem. Po zledovatělé skále v mačkách se obtížnost III. -- IV. leze opravdu blbě, zvlášť bez jištění. Bojím se udělat pohyb, o kterém si  nejsem  stoprocentně  jistý, ale bez tohoto rizika  se  IV.  prostě  někdy  vylézt  nedá.  Uklidňuje  mne  pouze představa,  že  při  pádu  bych  se  pravděpodobně  zastavil  v  hlubokém  sněhu  a Zdeněk by to na cepínu udržel. Nepříjemný výšvih jsem překonal, založil  smyce a již sedím obkročmo na hřebínku, jednu  nohu  v  Itálii  a  druhou  ve  Švýcarsku. Zdeněk deset metrů pode mnou a já mu popisuji co vidím dál.

Dál vede hřebínek ke skalnatému poslednímu výšvihu  ten  má  asi  25  výškových metrů. Dál už je pouze vrcholový sněhový hřeben asi 100 metrů dlouhý v podstatě po rovině. Ten jsem ale ze svého stanoviště neviděl. Jdu se po  hřebínku  podívat na délku lana ke skalnímu výšvihu, zda nenajdu vhodné místo pro štand.  Nenašel. Nadmořská výška cca 4 010 m.n.m. Vracím se ke Zdeňkovi a tlumočím mu situaci. Japonci to vzdali asi 50 metrů pod námi. Rozhodujeme, že nebudeme riskovat pád "kamsi" z pochybného stanoviště.

To "kamsi" by znamenalo do Itálie asi 600 metrů až na ledovec Scerscen Superiore a nebo  do  Švýcarska 300  metrů  na  ledovec  Morteratsch.  Fotíme  se  tedy  a zahajujeme, trochu zklamáni, sestup. Na chatu se vracíme asi ve 14:00 a ta se již začíná plnit nově příchozími lanovými družstvy. Tento den se na  vrchol  nedostal  nikdo  ani  přechodem  impozantního hřebene  Biancograt,   označovaného   jako   neexponovanější   sněhový  hřeben v Alpách. Vaříme, odpočíváme a kujeme plány na další den. Rozhodujeme  se  pro návrat, čehož já dodnes lituji.  Večer  sedíme  s  několika  lidmi  a  debatujeme  o podmínkách na Spallagratu, který jsme dnes nezdolali.

Sestup zpět na chatu Rif. Marinelli -- Bombardieri (2 813 m.n.m.)

Ráno se všichni připravují  na výstup  na  vrchol,  my čekáme až se chata vylidní a v klidu zabalíme. Potom se   odebíráme   před   chatu  a  sledujeme  počínání jednotlivých  družstev.  Opět  jsme  zpozorovali  jev, který  je  nám  Čechům  dobře  známý.  Já  to  úplně nesnáším. Všichni  se  jakoby  vrtěli  před  chatou  a upravovali po patnácté  výstroj.  Už  jim  byla  určitě dlouhá chvíle, ale  v tom  se  vydal  na  cestu  jeden horský vůdce z Poschiava se svými klienty, kteří  za to řádně zaplatili paletu 800,- CHF  za  osobu !!! Na tom  by  ještě  nebylo  nic  divného,  ale  za  něj se postupně nalepila všechna družstva těch němčourů a itálků s  vidinou  lehkého  a hlavně spolehlivého dobytí vytouženého cíle.Vypadali jako kachničky. Jediný kdo se zachoval slušně byla slovenská dvojice z Tater, kteří raději znechuceně počkali, než aby se do tohoto vlaku zapojili.

Ještě jednou jsem zkusil přemluvit Zdeňka, pro nový pokus, když je 100 % počasí, ale již není čas. Sledujeme tedy v klidu, jak horský vůdce  bojuje  s  oním  místem, kde jsem se včera trápil já. Překonal to obdobným způsobem a zmizel za hradbou. Za 20 minut i jeho klienti. Asi za 10 minut se vyloupl na výšvihu pod nějž jsem den před tím došel. Zřejmě měl také problémy s vybudováním jištění pro své  družstvo, proto těch  30  minut. Na  chvíli  mě  zamrzelo,  že  jsem  neměl  více  odvahy  a trpělivosti při hledání místa pro dobrání Zdeňka.

Nalezený a připravený štand je potom výzvou pro všechny ostatní pro to, aby jej použili. V duchu jsem jim trochu záviděl jak vrchol ale i počasí. Pak  jsme si  slíbili,že se sem jistě vrátíme a dali se pomalu na ústup.

Chtěli jsme sestoupit ledovým kuloárem přímo na ledovec Scerscen ale sklon byl pro rychlý sestup bez jištění  příliš  velký. Pro  výstup  by  se  to  nechalo,  ale expozice je přesto dost veliká, místy čistý led a sklon až 65°. Volíme variantu zpět a   sestupujeme   naší   výstupovou   trasou.  Sestup  je  podstatně  jednodušší, postupujeme současně a jistíme průběžně. V podstatě  jen  kloužeme  po  zadku řízeným sesunem.

Za 45 minut jsme dole na ledovci. Během sestupu této  části  jsme  pořídili  také veškeré fotografie, jelikož při výstupu jsem na to  neměl  sílu.  Navíc  již  ostatní družstva náležitě obnažila postupové řetězy  a  tak  jsme  fotili  o  sto  péro. Na ledovci Scerscen jsme hodili svačinku již na bezpečném místě a oddávali jsme se slunečním paprskům. Chata Marinelli -- Bombardieri  nás  přivítala  davem  turistů. Poslední noc v jedné ze zdejších kobek již nepřinesla nic převratného a  tak jsemto považoval za vcelku důstojný konec akce.

Sestup k Lago Campomoro (2 012m.n.m.) a návrat do Plzně

Sestup probíhal stejnou cestou jako výstup takže nic nového. Poslední ohlédnutí za velikány skupiny Bernina, jimž vévodí  jednoznačně  Piz  Roseg  se  svojí  900 metrů vysokou jižní stěnou.

K autu dorážíme asi ve 13:00. Dáváme na terásce pivo  a  rozhodujeme  se  pro přesun do vlasti již  dnes.  Činíme  tak  a  na  cestě  do  Čech  se  zastavujeme v podvečer již jen na Passo del Stelvio kde se naskýtá nádherný pohled na Ortler (3 909 m.n.m.) mimochodem jeden z dalších vyhlídnutých cílů. Tento dojem kazí bohužel přítomnost mnoha hotelů a lanovek roztroušených ve výšce přes 3000 m. zkrášlující nejeden vrcholek v oblasti Stilfserjoch.

Do Plzně dorážíme okolo 23:00.